Příslušníci královských rodin

7. září 2007 v 15:40 |  Osobnosti

Příslušníci královských rodin

Albert I. (1875-1934)

Od roku 1909 belgický král, který za války organizoval odpor proti německé okupaci jeho vlasti. Odmítnul ultimátum Německa vyžadující umožnění průchodu Belgií a místo toho se ujal velení belgické armády, v roce 1918 se ujmul velení belgické podzimní ofenzivy. Zemřel roku 1934 při horolezecké nehodě.

Alexandr I. (1888-1934)

Byl synem krále Petara I. V roce 1904 vstoupil do ruské armády, v roce 1909 se stal srbským korunním princem a vrátil se tedy do vlasti. V roce 1914 se stal regentem, protože jeho otec onemocněl a nebyl schopen vykonávat svou práci. Ve stejnou dobu se objevily informace, že má údejné napojení na organizaci Černá ruka, ze které pocházeli i atentátníci, kteří zavraždili Franze Ferdinada. Za první světové války se stal vrchním velitelem srbské armády a po srbské porážce odešel do exilu na Korfu. Zde provedl reformu armády, která se pak zúčastnila ofenzivy Dohody v oce 1918. Během války se pokusil vyjednat u spojenců rozšíření Srbska o Slovinsko a Chorvatsko. To se mu povedlo a po válce vzniklo Velké Srbsko. Na jeho trůn usedl zprvu Alexandrův otec Petar, v srpnu 1921 se stal králem Alexandr. Roku 1929 pak přejmenoval Velké Srbsko na Jugoslávii. Ve stejném roce byl rozpuštěn parlament a Alexandr se stal diktátorem.

Karel I.- Rumunsko (1839-1914)

Rumunský král dával před válkou najevo své sympatie k Německu, přesto nedokázal vstoupit do války na straně svého idolu. Vzdělání dostal na německých prestižních školách a poté sloužil v německé armádě. V roce 1866 se stal rumunským nástupniským princem. Kvůli svým proněmeckým názorům byl v zemi nepopulární a roku 1871 musel odolat pokusu o puč. Popularitu získal v rusko-tureckých válkách v letech 1877-1878, o tři roky později byl korunován. Brzy poté, co se stal rumunským králem, uzavřel tajnou alianci s Německem a Rakouskem-Uherskem. Za své vlády se zaměřil na posilování vojenské moci a na finanční zájmy Rumunska v zahraničí, jeho zemědělská politika ale vyústila roku 1907 v povstání, při kterém zahynulo na 10 000 lidí. Přestože se v srpnu 1914 snažil šířit proněmecké nálady, země si uchovala k Německu spíše nepřátelský poměr a byla vyhlášena jako neutrální země konfliktu. Zemřel 10. října 1914.

Konstantin I. (1868-1923)

Nejstarší syn řeckého krále Jiřího I. se dostal k moci po vraždě jeho otce v roce 1913. Předtím jako korunní princ vedl řeckou armádu v balkánské válce 1912-1913. Cítil větší sympatie k Centrálním mocnostem než k Dohodě, protože studoval v Prusku a za ženu si vzal sestru císaře Viléma II. Naproti tomu řecká vláda podporovala Dohodu. Proto během bitvy o Gallipoli v roce 1915 odvolal celou stávající vládu, která se rozhodla pomoci při této operaci Dohodě a nahradil ji vlastními ministry. Odvolaná vláda s pomocí Dohody začala plánovat převrat. V roce 1916 stálo Řecko před občanskou válkou. Toho využila odvolaná vláda, která podpořila Dohodu, která zahájila do řecka invazi a tím donutila Konstantina abdikovat. To se stalo v červnu 1917 a na trůn nastoupil Alexandr, Konstantinův druhý syn. Po smrti Alexandra v roce 1920 se vrátil na trůn, ale o dva roky později po porážkách Řecka Tureckem opět odešel do exilu.

Arcivévoda František Ferdinand (1863-1914)

Po smrti prince Rudolfa v roce 1889 a po smrti svého otce Charlese Louise v roce 1896 se stal přímým následníkem trůnu. V roce 1900 si vzal za ženu Žofii Chotkovou, proti čemuž protestoval cisař František Josef, kterému vadilo, že ho Franišek Ferdinand nepožádal o svolení. Proto musel prohlásit, že jeho děti budou zbaveny nástupnického práva. Stal se nepopulárním, když se rozhodl vytvořit trialismus, ve kterém by měli stejné postavení jako Rakušané a Maďaři i slované.. Pohrával si i s myšlenkou federace o šestnácti státech. Osudným se mu stalo pozvání na vojenské mnévry v Bosně, kam přijel jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády. Bonsa a Herzegovina byly pod správou R-U už od roku 1878, ale připojeny k císařství byly až v roce 1908. To se nelíbilo Srbsku, které chtělo vytvořit velký panslovanský stát. Během návštěvy v Sarajevu na něj byly spáchány dva atentáty- první ručním granátem během cesty na radnici ho neohrozil, ale zranil jednoho z jeho generálů. Když pak jel tentýž den později do nemocnice za raněným, byl i se svou ženou zastřelen.

František Josef I. (1830-1916)

František Josef (v českých zemích znám také jako Starej Procházka) se narodil arcivévodovi Františku Karlovi, který byl jako bratr císaře Ferdinanda přímým dědicem trůnu- když ale v roce 1848 odmítnul své nástupnické právo, stal se císařem právě František Josef. Brzy po svém nástupu na trůn utrpěl porážku s Francií, což značně snížilo jeho popularitu. Rovněž s Ruskem a Británií nemělo Rakousko moc vřelé vztahy, protože jim nepomohlo během Krimské války v letech 1852-1853. Dále Rakousko ztratilo většinu území v Itálii. Posledními porážkami rakouské monerchie byly dvě prusko-rakouské války, v nichž vždy Rakousko utrpělo drtivou porážku. Během vlády Františka Josefa také narostly autonomní snahy různých národů spojených v Rakousku, proto byl v roce 1867 nucen uznat dualistický stát s autonomním Uherskem a vzniklo tak Rakousko-Uhersko. Tento krok vedl k nepokojům u slovanských národů v rámci R-U, které také toužily po samostatnosti. Na konci 19. století zažil František Josef rodinnou tragédii, když během deseti let přišel o své dva syny a o ženu a nastaly problémy s nástupnictvím, protože Maxmilian, Josefův bratr byl zastřelen v Mexiku, kde se pokoušel o převrat. Nástupcem trůnu se tedy stal František Ferdinand, kterého ale neměl František Josef moc v lásce kvůli jeho svatbě s Žofií Chotkovou. Zemřel 21. listopadu 1916 a jeho nástupcem se stal prasynovec Karel.

Jiří V. (1865-1936)

Narodil se jako druhý syn anglického krále Edvarda VII. Studoval jako námořnický kadet a do okamžiku, kdy se v roce 1892 po smrti svého staršího bratra Alberta stal dědicem trůnu, zůstával vysokým námořním důstojníkem. Rok po smrti svého bratra si vzal Marii z Tecku, s níž měl šest dětí. Po smrti královny Alžběty v lednu 1901 nastoupil na trůn jeho otec a Jiří V. se stal přímým následovníkem trůnu. Na trůn nastoupil v roce 1910 do období krize parlamentu, kdy horní komora odmítla odsouhlasit rozpočet pro následující rok. Král se nakonec rozhodnul podpořit vládu a parlament pak pod hrozbou vyměnění poslanců návrh rozpočtu schválil. Během jedné z návštěv západní fronty utrpěl při jízdě na koni zlomeninu pánve, která ho poznamenala na zbytek života. V roce 1917 změnil německy znějící jméno rodiny na nové, Windsor a odmítnul žádost cara Mikuláše II. o azyl. Po první světové válce začal proces autonomizace britských kolonií, s nímž Jiří V. souhlasil. Zemřel v roce 1936 a na jeho místo usedl Edward VIII.

Karel I. - Rakousko (1887-1922)

Poslední rakousko-uherský císař zůstal na trůně jen po necelé dva roky, od roku 1916 po smrti císaře Františkae Josefa. Během války sloužil jako - než se stal císařem - aktivní důstojník, kromě ročního období mezi polovinou roku 1915 a květnem 1916, kdy se vrátil k císařskému dvoru. 21. listopadu se stal rakouským císařem, o devět dní později maďarským králem. Snažil se o uzavření míru, za což si vysloužil ostrou kritiku levicových i pravicových stran a podporu středu. Také začal s podivnou reformou armády, která zmenšila užívání bojových plynů a zakázala strategické bombardování. Nicméně jeho reforma prakticky díky německému velení nikdy nedosáhly naplnění. Ke sklonku války zareagoval na rostoucí nacionalismus uvnitř císařství a vytvořil v říjnu reformu, která ustanovila konfederaci a vytvořil národní armády. Když skončila válka, uprchl do Svýcarska. Zemřel v roce 1922 ve věku pouhých 34 let.

Mikuláš II. (1868-1918)

Na ruský trůn jako car nastoupil poměrně mladý, ve věku pouhých 26 let, v říjnu roku 1894 po smrti svého otce, Alexandra III. Ve stejný rok se oženil s vnučkou královny Viktorie, Alexandrou. V následujících letech musel odolávat tlakům požadujícím demokratizaci Ruska a propagátory západního systému řízení státu pronásledoval a urážel. Alexandra nebyla v Rusku populární kvůli svému vlivu na cara a kvůli tomu, že na carský dvůr přivedla mnoho šarlatánů, například známého Grigorije Rasputina, který se stal významnou postavou ruské politiky a byl nakonec zavražděn. Neoblíbenost carvny se samozřejmě přenesla i na cara. Citelnou trhlinu utrpěla pozice cara po rusko-japonské válce v letech 1904-1905, kterou prohrál. Během dvacátého století také sílila nespokojenost dělníků a s ní i síla socialistů, což Mikuláš úspěšně ignoroval. Krvavou nedělí v roce 1905, kdy došlo k masakru stávkujících dělníků, si podepsal car ortel. Nepokoje pokračovaly a sílily a první světová válka Rusko ekonomicky naprosto vyčerpala. Následkem byly revoluce v roku 1917, které cara stály nejdříve trůn a poté i život.

Petar I. (1844-1922)

Byl prvním srbským králem v nově vzniklé konstituční monarchii. Na trůn se dostal v roce 1903 po pádu dynastie Obrnovičů. Předtím sloužil ve francouzské armádě za prusko-francouzské válce v letech 1870-1871 a zapojil se i do bosenského povstání proti nadvládě Osmanské říše v roce 1875. Patarova vláda se vyznačovala obecně reformami- ty zasahovaly do zemědělství, školství i do státního zřízení. V červnu 1914 jmenoval svého syna Alexandra regentem a pověřil ho spravováním některých oblastí. Po porážce Srbska na konci roku 1915 musel přes albánské hory uprchnout na Korfu. Po válce se stal králem do své smrti v roce 1921 budoucí Jugoslávie.

Sultán Mehmed VI. (1861-1926)

Byl posledním osmanským sultánem. Vládnul od roku 1918, kdy vystřídal svého bratra, Mehmeda V., do roku 1922, kdy byl svržen. Odmítnul převzít kontrolu nad osmanskou vládou a začal vyjednávat s Dohodou o budoucnosti své země. Štěstí pro něj bylo, že hnutí tzv. Mladoturků, kteří měli v Osmanské říši v té době velký vliv, kvůli porážce ve válce na chvíli umlkli a navíc začali zčásti emigrovat. 21. prosince 1918 vzniknul osmanský parlament a v roce 1919 proběhly volby, které znamenaly příliv nacionalistů do parlamentu. Následně ale začaly státy Dohody zatýkat vysoké představitele nacionalistů a sabotovat práci parlamentu. Kvůli tomu v dubnu 1920 sultán parlament rozpustil a pověřil naconalisty sestavením provizorní vlády. 1. listopadu byl sultanát zrušen. Mehmed se pak pokusil stát kalifem v provincii Hajez, ale neúspěšně.

Vilém II.(1859-1941)

Narodil se jako syn Frederika III a dcery královny Viktorie, také Viktorie. Vystudoval univerzitu v Bonnu. V roce 1888 dosedl na císařský trůn a o dva roky později propustil Otto von Bismarcka, který stál za vznikem Německa a který měl s Vilémem II. velmi chladný vztah, také proto, že se Vilém nenechal Bismarckem manipulovat tak jako jeho předchůdce. Vilém byl po celou dobu své vlády značně militantní a podporoval zbrojení a hlavně posilování německého námořnictva. V diplomacii se VIlém narozdíl od Bismarcka choval Vilém dost neomaleně- sice Briánii slíbil, že nemá v úmyslu jí vyhlásit války, ale Edvarda VIII. označil za satana a když vypukla válka, prohlásil, že kdyby žila královna Viktorie, nemuselo k ní dojít. V roce 1908 utrpěl lehkou mozkovou příhodu, která na nějakou dobu snížila jeho vliv na běh Německa. Po zahájení války přišel o většinu moc, které se chopili představitelé vojenské špičky. Je možné, že Vilém chtěl přípravy na válku zastavit, když bylo jasné, že se do ní zapojí většina Evropy, ale generalita mu v tom zabránila. Především v druhé polovině války se moc přesunula do rukou Hindenburga a Ludendorffa. 9. listopadu 1918 byl donucen abdikovat a přijal exil v Nizozemí, které ho později odmítlo vydat jako válečného zločince. Po nástupu Hitlera k moci ve třicátých letech ho VIlém podporoval. Ve dvacátých letech napsal dvě životopisné knihy.

Princ Vilém (1882-1951)

Narodil se jako nejstarší syn budoucího císaře Viléma II. Vystudoval vojenskou akademii v Postdamu. Přestože měl jen minimální zkušenosti s velením, byla mu za první světové války svěřena pátá armáda. Na počátku války dokázal v Ardenách zastavil francouzský postup a zatlačil je až k Verdunu. U Verdunu pak vedl v roce 1916 největší bitvu války. V září 1916 se stal vëlitelem dokonce tří armád. I když úspěšně vedl část německé úspěšné ofenzivy, tušil, že Dohoda pravděpodobně zvítězí. Po vále odjel stejně jako jeho otec do Nizozemí. Do Německa se vrátil v roce 1923. Zde pak zůstal a během vlády A. Hitlera opakovaně odmítal členství v nacistických organizací. Zemřel na infarkt v srpnu 1951.

Princ Vilém (1882-1951)

Narodil se jako nejstarší syn budoucího císaře Viléma II. Vystudoval vojenskou akademii v Postdamu. Přestože měl jen minimální zkušenosti s velením, byla mu za první světové války svěřena pátá armáda. Na počátku války dokázal v Ardenách zastavil francouzský postup a zatlačil je až k Verdunu. U Verdunu pak vedl v roce 1916 největší bitvu války. V září 1916 se stal vëlitelem dokonce tří armád. I když úspěšně vedl část německé úspěšné ofenzivy, tušil, že Dohoda pravděpodobně zvítězí. Po vále odjel stejně jako jeho otec do Nizozemí. Do Německa se vrátil v roce 1923. Zde pak zůstal a během vlády A. Hitlera opakovaně odmítal členství v nacistických organizací. Zemřel na infarkt v srpnu 1951.

Car Ferdinand I. (1861-1948)

Narodil se jako nejmladší syn prince Augusta a v roce 1887 byl zvolen jako následovník trůnu. Proti tomuto kroku protestvaly Centrální mocnosti, což se stalo na dlouhou dobu zdrojem napětí. A ž v roce 1894 ale získal nad Bulharskem větší vliv, moc do té doby držel ministerský předseda Stefan Nikolov. Až v roce 1896 získal mezinárodní potvrzení své vládnoucí pozice. V roce 1908 vyhlásil bulharskou nezávislost na Osmanské říši a prohlásil se bulharským carem. Ve snaze vytvořit Balkánskou alianci, která by vytlačila Osmanskou říši mimo Evropu začal v roce 1912 první balkánskou válku, která skončila 1913. Ačkoli vyhrál, vytoužených zisků se nedočkal. Naopak se proti němu vytvořila silná aliance, která začala v roce 1913 druhou balkánskou válku. Porážka znamenala jeho příklon k Centrálním mocnostem a nepřátelství k ostatním balkánským zemím. V roce 1918 sice přečkal pokus o revoluci a řadu povstání, ale v říjnu 1918 byl donucen Dohodou abdikovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama