Osobnosti I.

7. září 2007 v 16:04 |  Osobnosti

Horatio Herbert Kitchener (1850-1916)

http://cache.eb.com/eb/image?id=44626
V roce 1870 letech vystudoval Královskou vojenskou akademii ve Woolwich, pak krátce sloužil u francouzské armády, v roce 1871 ji opustil. Potom sloužil v Palestině a na Kypru. Významnější bylo jeho zapojení v Egyptě, kde se účastnil Brity vedené reorganizace armády v roce 1883. V letech 1886 až 1888 zastával úřad guvernéra východního Súdánu. V roce 1892 se stal velitelem egyptské armády, kterou reorganizoval a zahájil s ní tažení proti povstalcům v Súdánu. V roce 1898 dobyl Kartům a tím valstně i celý Súdán, za což byl jmenován jeho guvernérem. 1900 se stal náčelníkem štábu lorda Robertse za búrské války. Do roku 1902 zde pak sám (Roberts odjel do Británie) potlačoval odboj a povstání. Za smíšené úspěchy si vysloužil značnou dávku kritiky. Poté byl jmenován vikomtem a vrchním velitelem indických britských vojsk a v roce 1909 polním maršálem. V letech 1911 až 1914 byl generálním konzulem v Egyptě a stal se hrabětem. Po vypuknutí války se stal ministrem války a jako takový víceméně sám rozhodoval o britské armádě do vytvoření ministerstva zásobování v roce 1915, které mu značně znesnadnilo práci. Dokázal během dvou let více než zdvojnásobit počty britských vojáků na 70 divizí. Po vzniku ministerstva zásobování chtěl rezignovat, ale vláda mu v tom pro jeho obrovskou popularitu mezi veřejností zabránila. Zemřel 5. června na lodi při potopení lodi H.M.S. Hampshire, která s ním plula do Ruska.

Karl Liebknecht (1871-1919)

Obrázek “http://www.kommunisten-online.de/Kommunisten/index.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Karl Liebknecht byl za první světové války největším německým revolucionářem. K tomu byl skoro předurčen- jeho otec byl jedním z hlavních německých socialistů. K. Liebknecht vystudoval v Lipsku a během studií práv a ekonomie přijal marxistické myšlenky. Stal se právníkem a v roce 1898 se přestěhoval do Berlína. Zde vystupoval proti stíhání politických zločinů a v roce 1900 vstoupil do Sociálně demokratické strany. V roce 1911 byl zvolen do městské rdy, kterou opustil 1913. 1912 byl za Sociální demokracii zvolen do Reichstagu. V letech 1907 a 1908 strávil osmnáct měsíců ve vězení pro své socialistické názory. Po vypuknutí první světové války se přidal k množství levicových politiků protestujících proti válce a podílel se na založení nezákonné Ligy Spartakus a novin této ligy. Brzy byl obviněn z propagace revoluce a byl zatčen a poté v únoru 1915 naverbován do armády. V dubnu 1916 se Liebknecht vyjádřil proti válečným půjčkám, což pro něj znamenalo čtři a půl roku vězení. V říjnu 1918 byl omilostněn. V prosinci 1918 se spojil se zbytkem ligy a podílel se s ním na vzniku Komunistické strany Německa. Byl popraven 15. ledna 1919 po pokusu o revoluční vzpouru ze 6. ledna.

David Lloyd George (1863-1945)

http://www.arbedllanystumdwy.com/images/lloyd-george.jpg
Lloyd George byl nadaný student. Proto se rozhodl pro dráhu právního zásptupce, což u chudých rodin nebylo příliš časté (přišel brzy po narození o otce). V roce 1879 se stal členem Právnické společnosti. Založil si vlastní právnickou praxi, která ho učinila známého jako člověka, který je ochotný bojovat i proti aristokracii. Stal se hlavním radou v caernavornském hrabství a začal se účastnit spousty voleb jako propagátor zrušení církevních titulů a zemědělských reforem. V roce 1890 byl jako liberál zvolen do parlamentu. Zde proslul při četných debatách. V letech 1905 až 1908 byl jmenován prezidentem obchodní komory. Ve vládě H. Asquitha (1908-1915) působil jako ministr financí a byl jedním z mužů, kteří se zapletli do parlamentní krize roku 1909 způsobené návrhem rozpočtu. Tento rozpočet plánoval zvýšení pozemnkových daní a zavedení speciální daně pro osoby s příjmy nad 3 000 liber. Kvůli této krizi byly v roce 1911 zmenšeny pravomoce lordů. V roce 1911 začal s budováním sociálního státu. Když vypukla první světová válka, sloužil na ministerstvu války a později se stal ministrem zásobování, jeho působení na tomto postu se stalo velmi kontroverzním. Často se dostával do konfliktů s Douglasem Haigem, vrchním velitelem armády a generálem Robertsem, náčelníkem imperiálního štábu. Nicméně byl to on, kdo zabránil německé ponorkové blokádě, aby vyhladověla Británii. Po válce hrál významnou roli na Pařížské mírové konferenci. Doma ale musel čelit vážné krizi, protože rostla nezaměstnanost a irská nespokojenost, která se vyskytovala neustále (i dnes, viz. IRA), ale nyní po nějaké době opět přerostla v otevřené násilí. V roce 1940 byl požádán Churchillem, aby vstoupil do jeho vlády, což odmítnul pro své špatné zdraví.

Max von Baden (1867-1929)

http://home.arcor.de/maria.rentsch/de/History/Bilder/PrinzMax.jpg
Narodil se německému velkovévodovi Frederikovi I. V roce 1907 po něm zdědil jeho postavení. Zpočátku měl za první světové války na starost problém válečných zajatců, ale postupně se začal zapojovat do politiky jako jeden ze zastánců mírnějšího politického proudu, který odsuzoval extrémní pravici. V roce 1917 protestoval proti vedení neomezené ponorkové války (tedy proti možnosti ponorkového útoku na jakákoli plavidla), která byla jedním z důvodů účati USA ve válce. V říjnu 1918 se stal kancléřem, protože Němci se ve snaze ztratit po porážce ve válce co nejméně domnívali, že když Max von Baden bojoval proti ponorkové válce, dokáže u USA vyjednat lepší mírové podmínky než kdokoli jiný. Jako kancléř si uvědomil nezbytnost ústavních změn a zároveň vyvíjel nátlak na rezignaci Ericha Ludendorffa. Problém nastal v otázce monarchie, protože zatímco levá část politického spektra požadovala rezignaci císaře, pravice žádala konstituční monarchii. Nicméně 9. listopadu byla vyhlášena republika, za což se zasloužili socialisté. Poté se von Baden rozhodl podporovat spíše středové politické síly. Za to, že dopustil pád císařství, stal se cílem hněvu radikální pravice a také militaristů.

Alfred Milner (1854-1925)

http://www.gutenberg.org/files/16600/16600-h/images/image05.jpg
Před válkou byl úspěšným koloniálním správcem Velké Británie, v posledních sedmi měsících války byl dosazen na post ministra války. Narodil se v Německu s německými i britskými kořeny. V roce 1881 se dal na praktické právo, ale poté se začal věnovat žurnalistice a psal pro Pall Mall Gazette. Se svými imperialistickými názory kandidoval v roce 1885 neúspěšně do parlamentu. Pak se stal tajemníkem kancléře G. Goschena. Svou kariéru založil na účinkování v zahraničí- nejprve v Egyptě, po pěti letech jako vedoucí berního úřadu byl ustanoven Vysokým komisařem pro jižní Afriku a v roce 1897 guvernérem kapské kolonie. Jeho účinkování zde vedlo k búrské válce a po jejím skončení roku 1901 britským vítězstvím se stal správcem území, která byla předmětem války. Rychle byl povýšen v roce 1901 na barona a v roce 1902 na vikomta. V roce 1905 se vrátil do Anglie a pokračoval v práci v Sněmovně lordů. V roce 1914 byl povolán, aby organizoval těžbu uhlí a produkci jídla. Do ministerstva války se dostal v roce 1916 a 19. 4. 1918 se stal ministrem. Chtěl co nejrychleji uzavřít mír a spojit se s protibolševickými silami v Rusku pro svrhnutí režimu.

Alfred Northcliffe (1865-1922)

http://cache.eb.com/eb/image?id=25418&rendTypeId=4
Narodil se v Irsku. Školu opustil v 16 letech, kdy se začal živit jako nezávislý novinář píšící pro populrní deníky. Zajímal se o vydávání tisku v USA a podle tamního vzoru částečně reformoval britský tisk. Jako vydavatel dosáhl se svým bratrem velkých úspěchů a stal se majitelem přední světové společnosti vydávající časopisy, Amalgamated press. Založil slavné tituly jako Daily Mail nebo Daily Mirror. Získal šlechtický titul a v roce 1908 zachránil skomírající Times. Na počátku války skrze tisk vedl boj s lordem Kitchenerem a H. Asquithem, především díky přehlíženému nedostatku munice. Kritika Kitchenera, národního rdiy, ovšem okamžitě srazila prodej tisku k zemi. D. L. George se snažil umlčet jeho kritiku postem ministra letectví, které bylo Northcliffovým koníčkem. N. ale odmítnul. Ale přesto nakonec Northcliffe získal místo ve vládě jako šéf propagandy. Po příměří vládu opustil a skrze noviny propagoval tresty pro Německo.

Raymond Poincare (1860-1934)

http://www.amitm.com/thecon/poincare.jpg
Narodil se v rodině inženýra, vystudoval v Paříži a stal se právníkem. V roce 1887 byl zvolen do Komory zástupců a mezi lety 1893 a 1906 vykonával řadu funkcí, v roce 1903 se stal nejmladším ministrem v historii republiky (ministerstvo financí a vzdělávání). V roce 1912 se stal premiérem a ministrem zahraničí. Prozíravě pak nechal lépe vyzbrojit armádu pro eventualitu války. Za války žádal G. Clemencaua o vytvoření vády, ač ho obyčejně nesnášel. Po válce byl pro co nejtvrdší sankce proti Německu a byl velmi zklamán Versaillskou smlouvou.

Woodrow Wilson (1856-1924)

http://www.woodrowwilson.org/doc_img/351487.jpg
Americký prezident v době první světové války, který v roce 1917 obhajoval vstup USA do války jako možnost pro bezpečnější a demokratičtějěí svět. Vystudoval na Princetonu, Virginské právní škole, doktorát udělal na Univerzitě Johna Hopkinse. V roce 1902 se stal prezidentem Princetonu. Pod hlavičkou Demokratů se ucházel o post guvernéra New Jersey. V roce 1912 vyhrál prezidentské volby. V nově nabyté pozici začal prosazovat mnoho ekonomických a finančních reforem. Mimo to zakázal dětskou práci nebo upravil pracovní dobu. Následně byl znovuzvolen v roce 1917. Po vstupu do války uveřejnil svých 14 bodů, které shrnovaly podmínky pro uzavření míru. Po uzavření příměří předložil Versaillskou smlouvu, která ale neprošla, protože v Kongresu posílili Republikáni.

Arthur Zimmermann (1854-1940)

http://students.umf.maine.edu/~spencebj/arthurzimmermann.bmp
Zimmermann se stal v listopadu 1916 německým ministrem zahraničí. Za svůj vliv vděčil nejmocnějším mužům Německa- Ludendorffovi a Hindenburgovi. Jako jejich příznivec podporoval neomezenou ponorkovou válku. Jeho nejznámějším činem bylo ale zaslání "Zimmermannova telegrafu" do Mexika, kde navrhoval invazi této země do USA, což by mělo donutit Spojené státy odvrátit se od Evropy. Tento byl ale dešifrován a předán do USA. To samozřejmě Německu moc nepomohlo, zvláště když Zimmermann potvrdil autenticitu textu.

Julius Andrassy (1860-1929)

http://aeiou.iicm.tugraz.at/aeiou.encyclop.data.image.a/a517094a.jpg
Poslední rakousko-uherský ministr zahraničí by lve funkci jen devět dní před rakouským koncem války, do 1. listopadu 1918. Před válkou se se svou opoziční politickou stranou pokoušel prosadit volební reformu. Po válce byl krátce uvězněn a poté byl zvolen (1920) do maďarského parlamentu.

Herbert Asquith (1852-1928)

http://farm1.static.flickr.com/43/86796577_8faf280935.jpg
Vystudoval univerzitu v Oxfordu a v roce 1876 se stal v Londýně advokátem. V roce 1886 byl zvolen jako Liberál do poarlamenu. Ztratil část své popularity jako jeden z odpůrců hlasovacího práva žen. Pak ale pomohla v roce 1905 liberálům k nástupu k moci v roce 1905 podporou volného trhu. V roce 1908 se stal ministerským předsedou. Jeho kabinet se zaměřoval převážně na oblast sociální politiky a do roku 1912 reformoval starobní důchody a vytvořil pojistku pro nezaměstnané. Dále investoval do námořního zbrojení, kde Němci nebezpečně doháněli Brity. Jeho snaha o zvýšení daní a kontroverzní rozpočet v předválečných letech vyvrcholily parlamentní krizí, do které musel nakonec zasáhnout král Jiří V. Jako následek pak omezil pravomoci hormí komory parlamentu. Během války se mu nedařilo úspěšně vést národ, a proto v prosinci 1916 rezignoval. Přesto ale zůstal předsedou Liberální strany a to až do roku 1926.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama