Piloti Velké Británie

6. září 2007 v 16:47 |  Piloti
ANGLIČTÍ PILOTI
Albert BALL

Jméno a Příjmení:
země:
hodnost:
sestřely:
datum narození:
datum úmrtí:
Albert Ball
Anglie
Captain
44
14. srpna 1896
7. května 1917


Pro jeho mládí a skromnost vynikla jeho odvaha a pilotní schopnosti víc než u jiných es 1. světové války. Stal se doslova miláčkem národa, stejně jako ve Francii Guynemer. Narodil se 14. srpna 1896 a po vstupu do armády (pěchota) prošel pilotním kurzem na přelomu let 1915 - 1916. U 13. perutě vykonával průzkumné mise ne R.E. 2c ve Francii. Napaden několika německými stíhačkami, s mrtvým pozorovatelem, dokázal mistrovskou pilotáží uniknout. Záhy byl proto převelen ke stíhačům - k 11. peruti vyzbrojené Nieuporty XI. Své první vítězství ovšem získal na Bristolu 16. května 1916. V období těžkých bojů nad Sommou létal Ball prakticky od úsvitu do tmy. Často sám napadal silnějšího nepřítele. 16. srpna zaútočil na formaci pěti Albatrosů a tři sestřelil. Pět dní nato čelilo jeho útoku sedm Rolandů C.II. Na konci srpna 1916 se stal velitelem letky 60. perutě RFC a na svém kontě už měl 30 nepřátel.
Odvolán do Anglie, účastnil se kurzů tvořících novou taktiku stíhačů a spolupracoval s leteckým průmyslem (práce na AFB.1 - tzv. BallScout - lepším než S.E.5 avšak nepřijatým do výroby). Vdubnu 1917 se znovu objevil na frontě. Ve funkci velitele A letky 56. perutě pilotoval nový výkonný S.E.5.
Jako jeden z prvních úmyslně užíval čelní útok. Střelba na soupeře zespodu výklopným kulometem Lewis umístěným na horním křídle S.E.5 byla také jeho specialitou.
7. května 1917 se odehrál Ballův poslední boj. Němci tvrdí, že jeho přemožitelem byl Lothar von Richthofen, který musel poté s těžce poškozeným strojem přistát. 21.letý Ball pár dní před svou smrtí napsal, že vždy když zvítězí, cítí se jako vrah... Posmrtně mu byl udělen VC.

Edward Corringham "Mick" MANNOCK
Jméno a Příjmení:
země:
hodnost:
sestřely:
datum narození:
datum úmrtí:
Edward Corringham Mannock
Anglie
Major
73
24. května 1887
26.července 1918



Pro nejlepší britské eso Micka Mannocka nebylo nikdy nic snadné - v životě a dokonce ani ve smrti. Narodil se roku 1887 jako syn vojáka. Otec ale svou rodinu brzy opustil. Od věku dvanácti let žil Mannock ve velké chudobě, dlouho a těžce pracoval, aby zabezpečil svou matku a čtyři sourozence. Ve věku 24 let získal Mannock práci u Britské telefonní společnosti v Turecku. Jako by to byl jeho osud, Turecko se roku 1914 připojilo k Německu a vyhlásilo válku Velké Británii. Mannock se stal válečným zajatcem ještě dříve, než byl vypálen první výstřel! Během zajetí se Mannockův zrak, který nebyl nikdy dobrý, bez patřičné lékařské péče ještě zhoršil.
Kvůli špatné fyzické kondici poslalo Turecko v roce 1915 Mannocka zpět do vlasti. Mannock ihned nastoupil do Královských armádních lékařských sborů. V příštím roce se Mannock jako "tunelová krysa" připojil ke královským inženýrům. Říkal: "Musím ty bastardy vyházet do vzduchu... Čím výše vylétnou a čím více kusů z nich spadne dolů, tím budu šťastnější." Zřejmě měl leteckého ducha, protože jeho další zastávkou byl RFC. Základní lékařskou prohlídkou (Mannock byl na jedno oko slepý) prošel v srpnu 1916 a na konci roku 1916 byl odeslán na letecký výcvik do Hendonu. V dubnu 1917 získal pilotní licenci a byl zařazen ke 40.eskadře. Létal na Nieuportu 17 na ofenzívní hlídky a jako doprovod bombardérů - některé z jeho letů byly ty nejnebezpečnější letecké úkoly. Mannockův úspěch bojového pilota nepřišel sám od sebe a nebyl ani vrozený - každé vítězství bylo tvrdě vybojované. Po dva měsíce od příchodu ke 40.eskadře neměl na kontě žádný sestřel. Mezi Mannockovými kolegy z eskadry se šuškalo, že je "podělaný" a zbabělý. Mannock sám k tomu dodává: "Teď vidím, jaká námaha pro nervy je vlastně létání. Jakkoliv může být člověk chladnokrevný, v takovýchto podmínkách má nervy vždy více nebo méně napjaté. Když uvážíte, že sedm z deseti nouzových přistání prakticky končí smrtí a že 50 % z těch třech dalších jsou případy, kdy se pilot alespoň zraní, můžete celé té věci docela dobře porozumět." Když byl v květnu 1917 konfrontován se svým kapitánem G. L. Lloydem, řekl Mannock: "Samozřejmě, že jsem byl proti své vůli velmi vyděšený - je to nervová reakce. Ale tuto psychickou slabinu jsem již ovládl, ovládl jsem i sebe a ted si podrobím i Huny. Boj ve vzduchu je věda. Studoval jsem ji a už si nebudu dělat přehnané starosti s tím, jak dostat Huny a současně zachovat vlastní bezpečnost. Chci tuto taktiku zvládnout jako první. Současná nedomyšlená taktika by se měla nahradit nějakou velmi dobře propracovanou. Nevidím důvod, proč bychom ty Huny neměli z oblohy vypráskat."
V následujícím roce získal Mannock 73 vítězství a stal se velkým britským esem es. Vypěstoval si nesmiřitelnou nenávist k Němcům, a nikdy nebyl tak šťastný, jako když někoho z nich zabil, nebo jak říkal: "Poslal německou havěť v plamenech do pekla." Ještě jako chudý irský chlapec opovrhoval britským elitním politickým a sociálním systémem a mnoho svých vlastních dobrých vlastností si sám kazil svým radikálním socialistickým cítěním. Mannock se například drze zachoval ke generálu Plumerovi, který mu gratuloval k získání Kříže za vynikající službu (DSO). O Hughovi Trenchardovi napsal: "Je to žvanil. Nemám ho rád. Je příliš školometský." Potom ale začal svou úlohu pilota brát vážně. V březnu 1918 byl Mannock ustanoven do funkce velitele letky v nové 74.eskadře, kde létal na SE 5a. Jeden nový rekrut o něm napsal: "... staral se o mně jako starší bratr. Být v jeho letce bylo nádherné... myslel na každého jejího člena a staral se o něj." V roce 1918 cestoval Mannock od eskadry k eskadře a neopeřené letce učil svému mottu: "Když útočíš, buď vždy nahoře, málokdy ve stejné výšce a nikdy pod ním."
Poslední měsíc Mannockova života byl prošpikován zlými sny o hořících letadlech. Sny o smrti jej nakonec dostihly. Mannock tvrdil, že by byl raději, kdyby mu někdo vystřelil mozek z hlavy, než aby zaživa uhořel v plápolajícím letadle. V červnu 1918 nahradil Billy Bishopa ve funkci velitele 85.eskadry. Když se vrátil z dovolené, kde se zotavoval po chřipce a byl stále ještě slabý na duchu, nabídl nováčkovi Donaldu Inglisovi, že s ním poletí a on si sám zabije svého prvního Němce. Mannock dostal německé dvoumístné letadlo, Inglis se dostal domů. Mannock se v plamenech zřítil do neznámého hrobu. Jeden pilot z jeho eskadry napsal: "Když umřel, všichni chlapi v eskadře plakali." Ale Mannock byl pronásledován dokonce i po smrti - stíny z minulosti. Byl to právě Mannockův dlouho pohřešovaný otec, kdo od krále Jiřího V. převzal jemu posmrtně udělený Vítězný kříž.

James McCUDDEN
Jméno a Příjmení:
země:
hodnost:
sestřely:
datum narození:
datum úmrtí:
James Thomas Byford McCudden
Anglie
Major
57
28. března 1895
9. července 1918



Narodil se v roce 1895 a už od 15ti let sloužil Královskému technickému sboru. Odtud byl rovnou převelen k RFC (od roku 1913). U pozemního personálu 3. perutě zahájil válku. Jeho touhou však bylo létání. Už od prosince 1915 létal jako pozorovatel a střelec. Byl dost vysoce hodnocený a jakousi odměnou byl pilotní kurz na začátku roku 1916. Již v červenci 1916 sloužil v řadách 20. perutě s výzbrojí rámových D.H.2 a F.E.8. Do února 1917 už byl esem a pak krátce nato instruktorem v Anglii. Od července působil ve Francii u 56. perutě vyzbrojené Sopwithy Pup. Koncem měsíce byla jednotka přezbrojena na výborné S.E.5a a to odstartovalo McCuddenovu dlouhou vítěznou sérii. (Například 23. prosince 1917 sestřelil 4 letadla v jednom dni).
V březnu 1918 převzal od krále VC. Po dvou měsících byl jmenován velitelem 60. perutě RAF, ale nikdy velení nepřevzal. 9. července 1918 během startu zhasl motor jeho S.E.5a, a po ztrátě rychlosti následoval pád. McCudden, vítěz v 57 soubojích, v jeho troskách nalezl smrt.





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama