Piloti USA

10. září 2007 v 19:17 |  Piloti
AMERIČTÍ PILOTI
Frank LUKE, Jr

Jméno a Příjmení:
země:
hodnost:
sestřely:
datum narození:
datum úmrtí:
Frank Luke, Jr
USA
2nd Lieutenant
18
19.května 1897, Phoenix
29.září 1918


Pro "bezstarostného chlapce", jak jej nazvali ve vysokoškolské ročence, se armáda možná zdála špatnou volbou. Ale volnomyšlenkář jménem Frank Luke toho již za svého krátkého života na zemi dokázal dost. Na přelomu století cestoval na Divoký západ do Arizony. Širé jihozápadní pouště pro něj ale nebyly dost dobré; Luke chtěl vládnout obloze. Když Amerika roku 1917 vstoupila do války, začala Frankova jednoroční nebeská odysea. V září toho roku nechal práce v malém pouštním hornickém městě Globe a odejel přímo do Tucsonu, aby se nechal odvést ke vzdušným silám Spojených států. V Austinu ve státě Texas se brzy naučil létat a po dvou měsících se dostal do Rockwell Field v San Diegu, v Kalifornii, kde se rozhodlo, že z něj bude stíhací pilot. Když v roce 1918 obdržel Luke hodnost druhého poručíka, byl v březnu odeslán lodí do Francie. Druhou polovinu Lukova roku ve vzduchu začal intenzívním létáním u Issodunu. Po složení zkoušek sloužil jako dopravní pilot a učil se do detailů poznávat ta nejmodernější letadla. V srpnu 1918 se Luke přidal k 27. letecké eskadře majora Harolda Hartneye. 16.srpna, po pouhých dvou týdnech na frontě, se bez svolení oddělil od své formace, a když se vrátil, nárokoval si uznání svého prvního vítězství. Za to byl v očích svých kolegů, žárlivých veteránů, označen za chvástavého a horkokrevného nováčka, ale Hartney o tomto svérázném křestu ohněm nikdy nezapochyboval. Hartney později řekl: ,Bože, jak to dítě mohlo vůbec létat! Nikdo, myslím tím nikdo z vás, nemá tak jasně opovržlivou odvahu jako ten kluk... Máme... vynikající piloty a ... dobré střelce. ale vynikající kombinace obojího ... je vyjímečná. Frank Luke je touto vynikající kombinací."
Protože se svých kolegů z eskadry stranil, spřátelil se s dalším samotářem, Josephem Wehnerem. Oba byli často dotazováni na svůj německý původ, a Wehner byl nedůvěřivými důstojníky rozvědky dokonce dvakrát uvězněn. Luke se rovněž spřátelil s největšími esy z eskadry Les Cicognes (Čapí eskadra), jejichž polní letiště bylo jen o několik kilometrů dále. Přestože byl veden k tomu, aby "buďto věděl, nebo šel vždy tam, kam jde většina", prováděl Luke osamělé hlídky. Často se odtrhával od rozzlobených velitelů letek a vydával se na "bláznivé jízdy", aby pátral po nepřátelích, a získal si respekt.
Lukova příležitost nastala, když započal svou kampaň za zničení balónů. Jeho velitel letky, poručík Jerry Vasconcelles z Colorada balóny nazýval "největším problémem, se kterým se pilot může setkat". Když viděl, jak navádějí německou dělostřeleckou palbu přímo na americké zákopy a působí tak největší ztráty, vypěstoval si Luke vůči těmto vznášejícím se klobásám smrtelnou nenávist. 12.září se na vlastní pěst vydal za jedním německým balónem. Poté, co pronásledoval tři nepřátelská letadla a prolétl železnou oponou šrapnelů a explozívních granátů, na třetí pokus Luke vodíkový pytel trefil. Svůj SPAD XIII, velmi prošpikovaný kulometnými kulkami a šrapnely, dovedl zpět na letiště; nepřistál ale dříve, dokud na místo nepřiletěl americký průzkumný balón, aby mohl potvrdit jeho vítězství. Jeho kolegové z eskadry mu již nyní věřili, a jak se jeho úspěchy množily, povzbuzovali jej výkřiky "Nandej jim to, Arizono!" a "Sejmi je, kovboji!".
Frank Luke mířil vysoko. Jeho lety ke zničení balónů byly nyní schváleny, a vrchní velení armády je dokonce vyžadovalo. Luke vyvinul mistrovskou strategii, jak balón při západu slunce překvapit útokem zespoda, zatímco jej jeho kolega Wehner chránil shora. Touto technikou Luke 14.září skóroval dvakrát, dalšího dne třikrát a pozítří sestřelil dva další balóny. Pokaždé bylo jeho letadlo bojem tak poškozené, že bylo nutné je vyměnit za nové. Sám Wehner zapálil několik balónů a sestřelil Fokker D VII. 27. letecká eskadra měla během okamžiku dvě nová esa, ale jedné noci nastražili lstiví Němci na ochranu balónů eskadru vražedných stíhačů. Luke a Wehner spadli večer 18.září do pasti. Luke úspěšně prolétl palebnou clonou a během minuty zničil dva Fokkery, jeden Halberstadt a dva balóny. Jeho nadšení ale rychle vyprchalo, když viděl, že Wehner byl sestřelen.
Po ztrátě přítele a ochránce ztratil Frank Luke i veškerou soustředěnost a zaujetí. Odeslali jej na týdenní zotavenou do Paříže, on se ale vrátil již po několika dnech, plný vzteku a nenávisti. Z předsunutých letišť začal znova podnikat útoky na balónovou linii. Ještě jednou ztratil parťáka, a v důsledku toho dostal jednodenní volno v místě posádky Po návratu měl zůstat na zemi, ale přesto s úšklebkem vzlétl a připsal si na konto další vítězství. Ten večer strávil mimo tábor se svými francouzskými přáteli, s Čapími esy. Po návratu dostal důtku a domácí vězení ve stanu... Luke měl ale jiné plány. Se svým SPADem se vykradl na předsunuté polní letiště poblíž Verdunu. Tam jej zastihl telefonický příkaz k jeho uvěznění. Náhodou se na letišti setkal s velitelem skupiny majorem Hartneyem, kterému řekl, že je na stopě několika dalších balónů a znova odstartoval. Poslední zpráva, kterou Frank Luke shodil na zem, byla: "Viděl jsem tři hunské balóny na Meuse." Pokud by se vrátil, byl by postaven před polní soud za porušení kázně. Na obloze se Luke mohl pomstít. Překročil zákopovou linii a zničil tři nepřátelské balóny, což byla poslední z jeho 18 vítězství. Byl pronásledován osmi Fokkery (civilní očitý svědek vypověděl, že dva z nich stejně dostal) a byl zraněn těžkou protiletadlovou palbou a za hranicemi města Murvaux nouzově přistál. Před přistáním střílel na každou šedou polní uniformu, kterou viděl a poté přes hřbitov prchal směrem k řece. Dostihla jej nepřátelská jednotka. Stalo se to všechno příliš rychle - vítězství, stíhání, havárie, pronásledování a nakonec finální přestřelka. Nikdy nepomyslel na kapitulaci, protože toho dne, kdy opouštěl Phoenix, řekl svému kamarádovi: "Jedna věc se nikdy nestane - nikdy mne nezajmou". Chladný zářijový vítr mu čechral světlé vlasy, Frank se zpříma postavil, pohladil svůj automatický kolt 45 a zálibně se zahleděl na své pronásledovatele. Před jeho smrtící mušku se dostal další Němec, po něm ještě jeden. Každý jeho výstřel byl opětován krupobitím kulek, které na něj pálila četa vojáků s ručnicemi. Když mu již nezbývala žádná munice, zvedl Frank svůj kolt naposled a vystavil se poslední spršce kulek. Když na polní letiště 27. letecké eskadry dorazila zpráva, že Frank Luke je pohřešován v akci poté, co sestřelil tři nepřátelské balóny, jeho velitel kapitán Alfred Grant přestal psát žádost o Frankovo postavení před polní soud a začal psát doporučení k udělení Kříže za výjimečné zásluhy.
Dva měsíce poté, co skončila válka a byla objasněna pravda o posledním dni Franka Luka, požadoval tentýž velitel, aby mu byla udělena parlamentní Medaile cti, první, kterou by kdy dostal stíhací pilot. Tento kovboj z Arizony, který byl mnoha velícím důstojníkům trnem v oku, byl odměněn nejvyšším vyznamenáním své země. S 21 vítézstvími (z nichž bylo potvrzeno 14 sestřelených balónů a čtyři letadla) se jednadvacetiletý Frank Luke Jr. stal esem Spojených států s druhým největším počtem sestřelů v 1. světové válce.
Doma v Arizoně Frank Luke Sr. nikdy neviděl, jak se z jeho synka stává muž. Nikdy neviděl hrob svého chlapce na romagneském vojenském hřbitově ve Francii, jeden z tisíce bílých křížů. Viděl ale všechna vyznamenání, která byla jeho synu posmrtně udělena - parlamentní Medaili cti, DSC s trsem dubových listů, Medaili Margarity Fisherové za statečnost, medaili aeroklubu Za statečnost, italský Croce di Guerre (rovněž Kříž za statečnost). Viděl památníky po něm pojmenované: Lukovo vojenské letiště na Havaji, městečko Lukeville v Arizoně, Lukův pomník v Phoenixu. Ještě teď nám v uších zní slova jeho otce na rozloučenou: "Bylo to zatraceně živé dítě."




Edward Vernon "Eddie" RICKENBACKER
Jméno a Příjmení:
země:
hodnost:
sestřely:
datum narození:
datum úmrtí:
Edward Vernon Rickenbacker
USA
Captain
26
8. října 1890
27.července 1973 ve Švýcarsku



Nebezpečí bylo jeho prací. Jako puberťák závodil Rickenbacker, americké eso es se 26 vítězstvími, na automobilech a zajistil si tím bezstarostný život, dokud se nerozhodl, že si založí novou kariéru - že bude létat v letadlech. Bohužel, když se Rickenbacker pokusil přihlásit do americké letecké zálohy, důstojník ve službě jej odmítl jako příliš starého (bylo mu šestadvacet let) a jako příliš nevzdělaného (neměl žádnou vysokou školu). O něco později Rickenbacker zjistil, že minulost automobilového závodníka je mu na škodu! Odvodový důstojník řekl: "Nevěříme tomu, že by bylo pro pilota dobré, kdyby měl nějaké znalosti o motorech a mechanice. Letecké motory jsou poruchové a člověk, který by toho o motorech věděl příliš mnoho, by zároveň věděl, že jeho motor nemusí vždy pracovat správně, a nechtěl by letět do boje." Přesto se Rickenbacker v květnu 1917 do armády přihlásil a byl důstojnickým šoférem. Jednoho dne přijel pro Billy Mitchella, jehož auto se porouchalo, okamžitě je opravil a svěřil se se svým zájmem o létání. Billy Mitchell zatahal za jisté drátky a dostal svého nového šoféra do amerického leteckého učiliště v Issoudunu.
V březnu 1918 konečně dorazil Rickenbacker, připravený do akce k 94.letecké eskadře. Ve společnosti velikánů Raoula Lufberyho a Douga Campbella prováděl s eskadrou, trénovanou v Americe, první hlídky nad nepřátelskými liniemi, kdy dokonce ještě ani neměli na letadlech namontované zbraně. Rickenbackerovu přeměnu v bojového pilota komplikovala nevolnost z létání, se kterou musel rovněž bojovat. Rickenbacker se ale rychle přizpůsobil; dokud létal na Nieuportu 28, dosáhl pěti vítězství a stal se novým esem eskadry. Rickenbacker si k leteckému válčení vypěstoval chladnokrevný a vypočítavý přístup: "Za hlavněmi kulometů jsem se choval jako automat. Nikdy jsem nepřemýšlel o zabití člověka, prostě jsem jen sestřeloval nepřátelská letadla... Nebylo to nic jiného, než dobře propracovaná vražda." Po pěti zabitích Rickenbacker onemocněl vážnou ušní infekcí, která vyžadovala chirurgický zákrok. Celé léto strávil v horečkách a s ušním abscesem v nemocnici i mimo ni. Zpět do služby se vrátil v září 1918 a byl jmenován velitelem eskadry Klobouk v prstenu, eskadry s největším počtem vítězství ze všech vzdušných sil Spojených států. Za necelé dva měsíce zaznamenal Rickenbacker dalších 21 vítězství, létal na stroji SPAD XIII, vhodně označeném číslem "1".
Po dosažení těchto vítězství byl Rickenbacker odměněn DSC (Distinguished Service Cross, Kříž za vynikající službu), Croix de Guerre a po dlouhém čekání obdržel i vytouženou parlamentní Medaili cti.
Po skončení války Rickenbacker pokračoval v životě na ostří nože. Založil Rickenbackerovu motorovou společnost, kterou brzy přivedl k bankrotu. Nějaký čas závodil v Indianopolis a posléze se stal prezidentem Eastern Airliness. V roce 1941 Rickenbacker téměř nepřežil letecké neštěstí v Atlantě. Po dvou letech rekonvalescence pracoval Rickenbacker během 2. světové války pro armádu. Cestoval po leteckých základnách a o své zkušenosti z první války se dělil s neopeřenými nováčky. Na jedné takové cestě jeho letadlo havarovalo nad Tichým oceánem. Jedenadvacet dní strádal na moři, zamořeném žraloky, v záchranném člunu bez vody i jídla, jen se třemi pomeranči. Samozřejmě i tuto poslední zkoušku své odolnosti přežil; člověka, který pobil Létající cirkus, přece nemůže sežrat žádný žralok. Rickenbacker zemřel roku 1973 ve věku 82 let.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama