ČS legie ve Francii

7. září 2007 v 16:23 |  ČS. legie
Československé legie ve Francii
V podobných podmínkách, i když ne zcela totožných, jako se formovaly čs. jednotku v Rusku, vznikaly v letech I. světové války rovněž čs. legie ve Francii.
Před vypuknutím I. světové války žila ve Francii česká národnostní menšina čítající okolo 2 000 osob, soustředěná především v Paříži nebo jejím blízkém okolí. Většina z Čechů žijících ve Francii si ponechala svoji původní rakousko-uherskou státní příslušnost. Slovenští krajané v dosud nezjištěném počtu žili převážně v oblastech severovýchodní Francie a ve větší míře již přijali francouzské státní občanství. Krajanské hnutí ve Francii reprezentovaly před rokem 1914 spolky "Rovnost" a "Sokol" působící v Paříži.
Po vstupu Francie do války byli čeští a slovenští krajané považováni za příslušníky nepřátelského státu, na něž se vztahovala řada represivních opatření, pramenících ze zákonů o izolování v internačních táborech a zabavení majetku. Naproti tomu ale Češi a Slováci žijící ve Francii chtěli vyjádřit svůj odpor proti Rakousko-Uhersku a nabídli ji proto své služby.
Okolo 300 dobrovolníků se 22. srpna 1914 dostavilo k odvodům do francouzské armády. Vzhledem ke faktu, že většina z nich neměla francouzské státní občanství, mohli být zařazeni pouze do cizinecké legie. Byla jim ale udělena výjimka, že příslušníky cizinecké legie se stali pouze "na dobu trvání války proti Německu a jeho spojencům" (Do francouzské armády se v pozdějších letech dostala část našich krajanů, kteří měli francouzské státní občanství. Jednalo se ale jen o několik desítek osob.)
Předání prvního československého praporu rotě „Nazdar“ v Bayonně Po odvodu následovalo převezení československých dobrovolníků do jihozápadní Francie, kde v městečku Bayonne prodělávali výcvik. Po jeho ukončení a složení slavnostní vojenské přísahy, dne 12. října 1914, byli přiděleni jako první setnina k praporu "C" 1. pluku francouzské cizinecké legie. Díky svému pozdravu si brzy vysloužili název "Rota Nazdar". Jednotka se skládala přibližně z 250 osob. Zbývající dobrovolníci byli začleněni k jiným útvarům cizinecké legie a někteří z nich se postupem času dostali až do Alžírska či Maroka.
23. října 1914 odjela "rota" na frontu, kde se přičlenila ke svému mateřskému pluku. Zde došlo k začlenění dalších asi 40 dobrovolníků z řad našich krajanů žijících před světovou válkou ve Velké Británii. Ti se sice v srpnu 1914 přihlásili do armády, ale britské ministerstvo války je odmítlo. K jejich zařazení do složení naší roty došlo v listopadu 1914, poté co absolvovali krátký výcvik v Bayonne.
Příslušníci „Roty Nazdar“ v kraji Champagne - zima 1914 V období od listopadu 1914 do dubna 1915 se rota nacházela na poměrně klidném úseku fronty v kraji Champagne, v blízkosti města Remeš. Koncem dubna však došlo k přemístění tzv. Marocké divize, v jejímž rámci působil i 1. pluk cizinecké legie, do blízkosti města Arras v severovýchodní Francii. Zde se připravovala velká ofenzíva francouzské armády pod velením gen. Foche.
Marocká divize vyrazila do útoku 9. května 1915 v rámci 33. sboru, jemuž velel gen. Pétain, pozdější vrchní velitel francouzské armády. Divize byla nasazena ve středu bojové sestavy útočících vojsk a v prvním sledu se nacházel pluk cizinecké legie, s praporem "C" na čele. Ofenzíva skončila pouze dílčím úspěchem a útvary, které se jí zúčastnily, utrpěly velké ztráty. "Rota Nazdar" tímto dnem po svém šestiměsíčním bojovém nasazení prakticky přestala existovat. Zabito či těžce raněno bylo 150 dobrovolníků. Přeživší příslušníci roty byli koncentrováni do 2. čety sborné roty (vznikla sloučením zbytků 1. roty praporu "C" a 1. roty praporu "D"), zařazené nejprve u praporu "B" a později u praporu "A" 1. pluku francouzské cizinecké legie. Tato nejmenší národnostně jednolitá taktická jednotka zanikla 4. července 1915 v průběhu bitvy na Somě, kdy v jejím rámci zůstalo pouze 25 dobrovolníků. Zbylí dobrovolníci byli staženi do týlu a zařazeni u jiných jednotek cizinecké legie. Část z nich se v pozdějším období opět vrátila k bojovým útvarům, někteří legionáři působili jako zdravotníci, překladatelé, případně sloužili u letectva nebo se dostali do Afriky či na Soluňskou frontu v Řecku.
Čechoslováci v záloze V. armády u silnice 44, severně od Remeše Vojáci, kteří zůstali u bojových útvarů cizinecké legie se v následujících letech zúčastnili nejtěžších bojů na francouzsko-německé frontě, např. v roce 1915 bojovali v Champagni, roce 1916 na Somě, roce 1917 u Verdunu a roce 1918 opět na Somě. Již nikdy z nich ale nebyla vytvořena národnostně jednolitá jednotka. Celkem v letech 1914 až 1918 prošlo řadami cizinecké legie téměř 600 dobrovolníků české a slovenské národnosti, ale pouze 100 z nich se dočkalo 7. srpna 1918, kdy byli uvolněni z řad cizinecké legie pro formující se čs. vojsko ve Francii. Na 200 Čechů a Slováků padlo a dalších 300 se stalo válečnými invalidy.
Bitva u Arrasu názorně ukázala, že boj Čechů a Slováků v cizinecké legii nepomůže realizovat politické cíle, pro něž naši dobrovolníci vstupovali do jejich řad, t. j. vznik samostatného československého státu.
Proto již v únoru 1916, záhy po svém ustanovení, se "Národní rada zemí českých" vyslovila pro postavení větších dobrovolnických oddílů a jejich nasazení mimo rámec cizinecké legie. Cílem naší odbojové akce se stalo vytvoření samostatné čs. armády. K realizaci výše uvedeného cíle však museli představitelé našeho zahraničního odboje vynaložit ještě velké úsilí na poli diplomatickém i vojenském.
Hlavní překážku při formování dobrovolnických jednotek ve Francii představoval nedostatečný lidský potenciál. Začleněním příslušníků čs. kolonie ve Francii do rámce cizinecké legie se zdroje pro vytváření jednotek vyčerpaly a vzhledem k tomu, že rakousko-uherské jednotky na francouzské frontě nebojovaly (první útvary se zde objevili až na jaře roku 1918), neexistovaly zde ani čeští či slovenští váleční zajatci.
V průběhu roku 1916 se naskytla možnost k vytvoření základu čs. armády ve Francii, spočívající v podepsání dohody mezi francouzskou a ruskou vládou o přesunu 500 000 ruských vojáků na francouzské válčiště tempem 50 000 osob měsíčně. Na tento podnět se zrodila myšlenka přepravit z Ruska část českých a slovenských válečných zajatců, případně i některé z tehdy se formujících čs. vojenských jednotek, v hodnotě jednoho měsíčního transportu (tj. 50 000 osob). Přesto, že uvedenému plánu byl příznivě nakloněn velitel ruských expedičních vojsk ve Francii (gen. Lochvickij) i náčelník francouzské vojenské mise při hlavním štábu ruské armády (gen. Janin), podařilo se dohodu o přesunu 30 000 zajatců do Francie podepsat až 1. června 1917. Smlouva navíc obsahovala ustanovení, podle kterého příslušníci uvedeného kontingentu měli tvořit nejen základ čs. vojenských jednotek ve Francii, ale zároveň část z nich měla být nasazena v rámci zbrojního průmyslu.
Vzhledem k událostem, ke kterým došlo v Rusku po říjnové revoluci, se do Francie dostaly pouze dva transporty čítající okolo 1 700 dobrovolníků. První přijel v listopadu 1917 a druhý v březnu 1918.
Velké naděje skýtala početná česká a slovenská menšina žijící na území USA (uvádí se až 1 200 000 osob). To vedlo k předpokladům, že se zde pro ozbrojený boj proti Rakousko-Uhersku podaří získat alespoň 20 000 dobrovolníků. Na základě souhlasu vlády USA s náborem, vysloveným 20. července 1917, zahájila mise vedená M. R. Štefánikem nábor mezi našimi krajany. Vzhledem k tomu, že USA se v této době ještě nenacházely ve válce, povolení k náboru se vztahovalo pouze na osoby, které nebyli americkými občany. Proto první transport dobrovolníků, který dorazil z USA do Francie 5. listopadu 1917, čítal pouze 71 osob.
Po vstupu USA do války (2. dubna 1917) se otevřely širší možnosti náboru i mezi krajany s americkým státním občanstvím, ovšem s podmínkou, že povolení se vztahuje pouze na osoby, které nepodléhají branné povinnosti v USA (tzn. příslušníky starších ročníků). Celkem přijelo z USA do Francie ve 23 transportech 2 300 dobrovolníků, z toho 1 065 Slováků (do americké armády bylo v letech 1917 až 1918 povoláno okolo 40 000 našich krajanů).
Významným zdrojem pro formování čs. vojenských jednotek ve Francii se stali i váleční zajatci české a slovenské národnosti z dohodových armád, kteří se dostali na půdu Francie s cílem začlenit se do čs. dobrovolnických jednotek. Jednalo se především o 400 zajatců rumunské armády (do Francie přijeli přes Rusko v červenci 1917), 2 500 zajatců srbské armády (do Francie se dostali v počtu 4 000 osob, po namáhavé evakuaci ze Srbska, přes Albánii a Itálii, a po dosažení dohody o jejich možném začlenění do čs. vojska v únoru 1918 se část z nich přihlásila do formujících se legionářských jednotek), 650 zajatců italské armády, dopravených do Francie v létě roku 1918 jako náhrada za oddíl čs. důstojníků, převelený z Francie k čs. jednotkám v Itálii a 500 zajatců francouzské armády, kteří padli do zajetí v říjnu 1918 u Verdunu.
Čs. jednotky ve Francii dále posílil příchod 400 dobrovolníků české a slovenské národnosti, bojujících od roku 1916 v rámci srbských jednotek u ruské armády (dohody o jejich uvolnění ze svazku srbské armády bylo dosaženo 31. října 1917) a část bývalých cizineckých legionářů (50 osob), uvolněných ze svazku cizinecké legie dnem 7. srpna 1918.
V neposlední řadě se do formujícího čs. vojska přihlásilo ještě několik desítek dobrovolníků, občanů Rakousko-Uherska, žijících v zahraničí (především ve Francii, Velké Británii a Austrálii).
Po vyhlášení samostatnosti ČSR 28. října 1918 se řady čs. legionářů ve Francii rozšířily o dalších 2 500 osob, z toho 1 100 bývalých zajatců srbské armády a 1 000 bývalých zajatců francouzské armády, kteří dříve sice odmítali vstoupit do čs. vojenských jednotek, ale po vzniku samostatného Československa byli jako jeho státní příslušníci byli nuceni vykonávat vojenskou službu.
Koncem roku 1917 a v průběhu roku 1918 se ve Francii shromáždilo značné množství Čechů a Slováků, čímž se vytvořil dostatečný lidský potenciál, potřebný pro vznik vojenských jednotek.
V této době se zároveň podařilo dovést do úspěšného konce propagačně-diplomatické úsilí představitelů ČSNR o politické uznání samostatné čs. armády a dne 16. prosince 1917 vydal prezident francouzské republiky R. Poincaré dekret, povolující formování autonomní československé armády ve Francii.
Dekret stanovoval, že vojensky budou čs. jednotky podléhat francouzskému vrchnímu velení a po stránce politické ČSNR. Organizace a předpisy měly platit stejné jako ve francouzské armádě a rovněž výzbroj a výstroj měla poskytnout francouzská vláda. K velení čs. vojenským jednotkám byl zřízen "Československý generální štáb při ČSNR v Paříži", v čele s gen. fr. arm. M. Janinem. V pozdější době došlo ještě k doplnění dekretu smlouvou o vnitřní organizaci čs. vojska, sjednanou 7. února 1918.
President franc. republiky p. R. Poincaré a Dr. Beneš při předávání praporu 21. Čs. pluku u Darney Na základě výše uvedeného dekretu začaly postupně vznikat jednotlivé útvary čs. armády. V lednu 1918 byl zformován v Cognacu 21. čs. střelecký pluk (velitel pplk. fr. arm. Philippe) a v květnu 1918 v Jarnacau 22. čs. střelecký pluk (velitel pplk. fr. arm. Gardou).
Po intenzívním výcviku a vykonání slavnostní vojenské přísahy za přítomnosti prezidenta Francouzské republiky R. Poincaré dne 30. června 1918, se oba pluky začaly připravovat k přesunu na frontu.
Jako první na bojiště odešel počátkem července 1918 21. čs. sp a koncem srpna jej následoval 22. čs. sp. Pluky byly nasazeny na poměrně klidném úseku alsaské fronty, poblíž města Mulhouse na úpatí pohoří Vogéz, v rámci 5. armády. Zde si postupně zvykaly na bojové podmínky a získávaly své první zkušenosti z války.
V polovině září 1918 došlo ke stažení obou pluků z fronty a jejich spojení v I. čs. střeleckou brigádu dnem 16. září 1918. Velitelem brigády se stal plk. fr. arm. Philippe.
Brigáda se pěším pochodem, kombinovaným s přesunem po železnici a na automobilech, přemístila do Argon k řece Aisne, kde došlo k nasazení obou pluků, v rámci 4. armády generála Gourauda, do útočných bojů poblíž města Vouziers. 21. čs. sp v období od 20. do 30. října 1918 bojoval u obce Terron a 22. čs. sp se zúčastnil bojů u vesnice Chestres od 22. do 31. října 1918.
Dům v Terronu v jehož sklepě bylo za bitvy velitelství Husárkova praporu 21. pluku
Po svém stažení z fronty se oba pluky dozvěděly o vzniku samostatného československého státu a 11. listopadu 1918 oslavily konec války.
Již po ukončení bojů s zformovaly další pluky čs. autonomní armády ve Francii a to 23. čs. střelecký pluk v prosinci 1918 a 24. čs. střelecký pluk v lednu 1919. Poslední uvedený útvar však již nebyl považován za legionářský. Zároveň došlo k reorganizaci čs. střelecké brigády na Čs. střeleckou divizi, která vzhledem k zahájení přesunu do vlasti byla oficiálně vytvořena až v ČSR dnem 24. ledna 1919.
Na teritoriu Francie se takto v průběhu světové války vytvořily československé vojenské jednotky zahrnující čtyři střelecké pluky, jejichž řadami prošlo téměř 12 000 osob, z toho 2 600 Slováků, koncentrovaných především v 23. čs. střeleckém pluku "Amerických Slováků". Svůj život pro vytvoření samostatného čs. státu obětovalo celkem 650 dobrovolníků. Jednotlivé pluky francouzských legií se do Československa vrátily počátkem roku 1919.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama