ČS legie v Rusku

7. září 2007 v 16:22 |  ČS. legie
Československé legie v Rusku
Před vypuknutím I. světově války existovala v Rusku poměrně početná česká menšina. V roce 1914 zde žilo okolo 65 000 až 70 000 Čechů, kteří byli soustředěni především v oblasti Kyjeva, na Volyňsku a Podolí, menší skupiny i na Kavkaze.
Na území Ruska se taktéž nacházela slovenská národnostní menšina, i když ne tak početná. Odhaduje se, že se jednalo přibližně o dva tisíce osob.
Čeští a slovenští přistěhovalci se v Rusku sdružovali do různých krajanských spolků, vyvíjejících poměrně bohatý spolkový život a mnohdy vydávajících i svá vlastní periodika.
Po vypuknutí I. světové války se do té doby poměrně dobré postavení našich krajanů výrazně zhoršilo. Většina z nich si totiž po svém příchodu do carského Ruska ponechala původní rakousko-uherskou státní příslušnost, což jim sice v mírové době přinášelo řadu výhod, ale se vznikem válečného konfliktu mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem jim hrozila řada represivních opatření. Carské úřady na ně začaly pohlížet jako na občany nepřátelského státu, s čímž byla spojena hrozba konfiskace majetku, policejního dohledu či vězení, případně i odeslání do vyhnanství na Sibiř.
Z výše uvedených důvodů se krajané žijící v Rusku rozhodli podat důkaz o své loajalitě vůči carskému režimu a zároveň demonstrovat své odhodlání k boji proti Rakousko-Uhersku. Proto počátkem srpna roku 1914 odeslali na ruské ministerstvo vojenství žádost o zřízení českého dobrovolnického oddílu a 20. srpna 1914 navštívili ruského cara Mikuláše II. a požádali jej "o osvobození českého národa v jeho historických a národopisných hranicích a vytvoření Slovanským Ruskem osvobozeného českého království".
Žádost o zřízení československé vojenské jednotky byla vyřízena poměrně rychle a po předcházejícím projednání a schválení hlavních zásad její organizace ministerskou radou 7. srpna 1914 a ministerstvem vojenství 12. srpna 1914, vydal ruský generální štáb (náčelník štábu gen. Januškijevič) 18. srpna 1914 směrnici ke zřízeni československé vojenské jednotky.
Formování těto jednotky mělo probíhat podle následujících zásad:
1/ Co do počtu a vnitřní organizace platily stejné předpisy jako v armádě ruské.
2/ Všichni velitelé a úředníci měli být Rusové, jakož i jedna třetina důstojníků a poddůstojníků, společně se všemi neřadovými vojáky.
3/ Služební řád byl převzat z ruské armády, velící a správní řečí byla určena ruština. Používání češtiny se povolovalo pouze ve vnitřním styku.
4/ Veškerou výzbroj a výstroj dodá ruská armáda.
Formováním československé vojenské jednotky byl pověřen štáb kyjevského vojenského okruhu. Celkově se předpokládalo vytvoření jednoho až dvou pluků dobrovolníků české a slovenské národnosti, s předurčením vykonávat průzkumnou činnost proti rakousko-uherské armádě, s jejich následným využitím při předpokládaném průniku ruské armády na území Slovenska, případně i Moravy a Čech.
Jako dobrovolnická jednotka byla postavena na roveň ruským domobraneckým oddílům, jejichž prapory se nazývaly "družiny". Vzhledem ke svému národnostně jednolitému charakteru získala naše jednotka pojmenování "Česká družina".
Takto v Kyjevě po 300 letech neexistence českého státu vznikla první, relativně samostatná jednotka, vytvořená s cílem přispět svým bojem ke vzniku samostatného státního útvaru Čechů a Slováků.
Formování "družiny" bylo zahájeno 28. srpna 1914 zřízením l. roty. Prvním velitelem se stal pplk. rus. arm. Lotockij, od 6. října 1914 vystřídaný pplk. rus. arm. Sozentovičem. V průběhu měsíce srpna a září 1914 se postupné vytvořila jednotka v síle praporu o čtyřech rotách. Po vykonání slavnostní, vojenské přísahy 11. října 1914 odjela "družina" na frontu. V této době měla okolo 1 100 příslušníků, z toho 704 českých a 16 slovenských dobrovolníků.
Po svém příchodu na bojiště byla přidělena 3. armádě (gen. Dimitrijev) na jihozápadním úseku fronty. Zde došlo k rozdělení "družiny" na menší jednotky (půlroty, čety, půlčety) a přidělení jednotlivým sborům a divizím uvedené armády, s předurčením k vykonávání průzkumné činnost.
Pozvolným náborem dalších dobrovolníků z řad Čechů a Slováků žijících v Rusku (tzv. starodružníci) a částečně i z řad zajatců české a slovenské národnosti, zajatých v operačním pásmu 3. armády (tzv. novodružníci), se podařilo v říjnu 1915 zformovat 2. prapor "družiny". Prapor byl zasazen v pásmu nově vytvořeného Jihozápadního frontu (gen. Ivanov, později gen. Brusilov) u 3. armády, zatímco 1. prapor byl přesunut k ostatním armádám frontu. Okruh působnosti našich jednotek se rozšířil na svazky 3., 7. a 9. armády. V této době došlo zároveň ke změně osoby velitele "družiny", kterým se stal pplk. rus. arm. Trojanov.
Charakter bojové činnosti "družiny" byl ovlivněn především jejím decentralizovaným nasazením po malých jednotkách k jednotlivým svazkům ruských armád a spočíval zejména v plnění následujících bojových úkolů:
1/ Provádění taktického průzkumu a pronikání do nepřátelských pozic. Využívala se přitom poměrně dobrá znalost rakousko-uherských vojenských řádů a předpisů a zároveň i znalost německého jazyka, používaného v armádě Rakouska-Uherska jako velícího jazyka. Našim dobrovolníkům se tak dařilo získávat cenné informace o bojové sestavě vojsk nepřítele na frontě a zároveň i o pohybu vojsk za frontou.
2/ Uskutečňování propagandy mezi příslušníky českých pluků rakousko-uherské armády, nasazenými na frontě do bojů proti ruské armádě a provádění agitace směřující k přechodu příslušníků uvedených pluků do ruského zajeti. Bezesporu svůj vliv měla tato agitace i při zajetí více než 1 100 příslušníků 28. pěšího pluku do ruského zajetí dne 3. dubna 1915.
3/ Po vstupu ruské armády na území Slovenska v listopadu 1914 prováděli příslušníci "družiny" až do května 1915 letákové akce mezi místním obyvatelstvem v prostoru Medzilaborce - Bardejov - Humenné.
4/ Podnikání tzv. tajných rozvědek do hlubokého týlu nepřítele. Např. v listopadu 1914 došlo k vyslání pěti dobrovolníku do Prahy, kteří zde jednali s některými vedoucími představiteli českých politických stran, mimo jiné i s E. Benešem a informovali je o plánech krajanů v Rusku.
5/ Plnění tlumočnických povinností při štábech ruských vojsk v rámci výslechů zajatců rakousko-uherské armády a provádění ochrany ruských týlů a štábů.
Celkově je možno konstatovat, že naši dobrovolníci vynikali daleko vyšší kázní než byla obvyklá u ostatních ruských jednotek. Zároveň mezi příslušníky "družiny" vládly poměrně přátelské vztahy, což bylo mimo jiné dáno i tím, že v případě zajetí a identifikování jako občanů Rakousko-Uherska jim hrozil trest smrti za velezradu. Vzhledem k vzrůstajícímu počtu dobrovolníků, hlásících se do řad našeho vojska v Rusku (na konci roku 1916 okolo 20 tisíc osob), bylo možno přistoupit k organizačnímu rozšíření našich jednotek.
Početní růst vojska byl především umožněn novým povolením ruské vlády k náboru z řad čs. zajatců (původní povolení platilo pouze v období od prosince 1914 do ledna 1915). Nábor dobrovolníků prováděli zvláštní emisaři v zajateckých táborech Moskevského, Oděsského a Kazaňského okruhu, v některých újezdech západní Sibiře a v oblasti donského vojska. Od dubna 1917 nábor řídila nově vytvořená "Komise pro vytváření čs. vojenských částí".
V únoru 1916 došlo k přejmenování "České družiny" na "Československý střelecký pluk", čítající okolo 1 600 osob. V květnu 1916 byl zřízen 2. čs. střelecký pluk, přičemž stávající "Čs. střelecký pluk" obdržel číslo 1. Po jejich sloučení 18. května 1916 vznikla "Československá střelecká brigáda" (velitel plk. rus. arm. Trojanov) v počtu 5 700 osob, z toho l. pluk měl 3 200 osob a 2. pluk čítal 2 500 osob. V březnu roku 1917 vznikl ještě 3. čs. střelecký pluk, čímž celkový počet příslušníků brigády dosáhl 7 300 dobrovolníků.
Po celou dobu své dosavadní existence byly čs. jednotky využívány formou průzkumných skupin u divizí a sborů ruské armády. K obratu v organizování a bojovém nasazení těchto jednotek došlo až v roce 1917, v souvislosti s tzv. únorovou revolucí.
Únorová revoluce přinesla na jedné straně určitá demokratická opatření v ruské společnosti, na straně druhé se ale začal projevovat vzrůstající odpor řadových ruských vojáků k dlouho trvající válce (od 1.8.1914 do 3.3.1918, kdy Rusko vystoupilo z války, zahynulo téměř 1,8 milionu ruských vojáků, na rozdíl od Francie, která vedla válku o půl roku déle a ztratila 1,3 milionu mrtvých, či Německa, bojujícího za světové války na dvou velkých frontách, jehož ztráty činily 2 miliony osob).
V létě roku 1917, při přípravách nové ofenzívy ruských armád, se již ve značné míře rozšířila mezi ruskými vojáky nechuť k válce a odmítání zúčastňovat se útočných operací. Vrchní velitelství ruské armády se proto rozhodlo zapojit do plánovaných ofenzivních operací pouze zvláštní úderné skupiny dobrovolníků.
Vzhledem k hrozbě rozpuštění čs. střelecké brigády jako pozůstatku starého carského režimu a potřebě prokázat odhodlání se zúčastňovat po boku ruských vojsk boje proti armádám centrálních mocností, zástupci čs. střelecké brigády se na sjezdu delegátů plukovních komitétů Jihozápadního frontu dne 28. května 1917 přihlásili do úderných oddílů. Tímto došlo k ukončení období rozvědek a rozptýleného nasazení brigády v rámci armád Jihozápadního frontu (gen. Gutor) a stažení čs. jednotek do týlu, spojenému s přípravou na první společné bojové vystoupení.
Čs. brigáda se v průběhu měsíce června 1917 shromáždila severovýchodně od města Ternopol a připravovala se jako úderný oddíl k účasti na ofenzívě v sestavě vojsk 7. armády (gen. Bělkovič). Dříve než došlo k úplnému soustředění brigády byl původní rozkaz odvolán, brigáda zbavena charakteru úderné jednotky a přesunuta do pásma 11. armádu (gen. Erdelli), u níž byl plánován pouze pomocný úder k odlákání pozornosti nepřítele.
Stalo se tak na žádost velitele brigády, který si uvědomoval nedostatečnou připravenost brigády k vedení útočného boje, jež se jako celek nacházela pohromadě poprvé a neměla zkušenosti z vedení útočných akcí. Výcvik jejich příslušníků byl až doposud jednostranně zaměřen na průzkumnou činnost. Prapory a pluky nebyly dostatečně stmeleny a v jejich čele stáli méně zkušení důstojníci, kteří kromě velitele brigády a velitele 3. pluku neabsolvovali nasazení v útočném boji. Navíc se nepodařilo důkladně sladit činnost mezi jednotlivými druhy vojsk, dělostřelectvo nebylo dostatečně vycvičeno a z části jej tvořily i ruské jednotky.
V zákopech 2. pluku u Zborova Brigáda 22. června 1917 převzala stanovený úsek fronty poblíž městečka Zborov. Proti brigádě zaujímaly obranu pluky složené převážně z českého mužstva (35. pěší pluk z Plzně s 61 % Čechů a 75. pěší pluk z Jindřichova Hradce s 82 % Čechů). Plán útoku brigády vypracovali čeští důstojníci, kteří při plánovaní využili i leteckých snímků nepřátelských postavení a znalosti zborovského úseku z dřívější průzkumné činnosti.
Útok brigády byl zahájen 2. července 1917. Po dělostřelecké přípravě se útočící pěchotě podařilo prolomit nepřátelskou obranu na šířce 6,5 km do hloubky 5 km. Po odražení protiútoků, částečně i německých jednotek, se hloubka průlomu ustálila ve vzdálenosti 3 až 3,5 km od východiště k útoku. Brigáda z 4 500 vojáků nepřítele, nacházejících se na jejím úseku fronty, zajala 3 150 osob, ukořistila 20 děl a velké množství kulometů. Vlastní ztráty brigády přitom činily 185 mrtvých a 800 raněných. Značného úspěchu se dosáhlo za situace, kdy útok prováděla pouze část jednotek brigády (sedm praporů v síle 3 500 mužů) a navzdory původnímu pesimismu jejího velitele.
Po bojích došlo ke stažení brigády do zálohy, ale vzhledem k celkovému neúspěchu ofenzívy a protiútoku Rakušanů a Němců, musela ustupovat, svádět těžké boje a mnohdy odvracet i hrozbu obklíčení. Čeští a slovenští dobrovolníci si však i v průběhu ústupu zachovali vysokou kázeň a vojenského ducha, čímž se výrazně odlišovali od ostatních demoralizovaných jednotek ruské armády.
Úspěšné bojové vystoupení brigády významnou měrou napomohlo ke změně postoje "prozatímní vlády" k čs. vojenským dobrovolnickým jednotkám a ve spojitosti s úsilím T. G. Masaryka, který se od května 1917 nacházel v Rusku, se podařilo dosáhnout následovného povolení k náboru v zajateckých táborech a vytvořit početné československé vojsko.
V této době se v ruském zajetí nacházelo okolo 200 až 250 tisíc válečných zajatců české a slovenské národnosti, z toho asi 30 tisíc Slováků a tak bylo možno zahájit nábor dobrovolníků. Organizací náboru byla pověřena "Správa čs. záložních vojsk", která převzala úlohu dříve zřízené "Komise pro formování čs. vojenských částí". Nábor provádělo téměř 300 komisařů a výsledek jejich usilovné propagační činnosti se do konce roku 1917 projevil v podobě 31 540 přihlášených, z toho 620 Slováků.
Příliv nových vojáků umožnil další organizační rozvoj československých jednotek a vytvořil podmínky pro formování nových útvarů a svazků. Zřízením 4. čs. střeleckého pluku došlo dnem 23. srpna 1917 k reorganizaci čs. střelecké brigády na I. čs. střeleckou divizi, od 5. prosince 1917 nesoucí pojmenování "husitská". Zároveň ze čtyř dalších nově vytvořených střeleckých pluků (5. - 8.) vznikla dnem 15. září 1917 II. čs. střelecká divize. Formovaly se rovněž svazky a útvary speciálních druhů vojsk - dělostřelecké, ženijní, spojovací i automobilní, společně s týlovými jednotkami a zařízeními. Vyvrcholením procesu organizačního růstu našich jednotek bylo zřízení Čs. armádního sboru. Rozkaz k postavení sboru vydal náčelník štábu vrchního velitele ruské armády 26. září 1917 a první sborový rozkaz byl publikován 23. října 1917. Po stránce vojenské sbor podléhal velení ruské armády, po stránce politické "Odbočce ČSNR v Rusku" (odbočka vznikla po únorové revoluci v roce 1917, na základě jednání zástupce ČSNR s ministrem zahraničních věci "prozatímní" vlády). Do funkce velitele sboru byl ustanoven bývalý velitel 46. střelecké divize genmjr. rus. arm. V. Šokorov. Politickým komisařem jmenovala "Odbočka" F. Maxu.
Na konci roku 1917 tak v Rusku vznikl čs. armádní sbor, složený ze dvou střeleckých divizí (8 střeleckých pluků, 2 dělostřelecké brigády, 1 úderný prapor), záložní brigády (2 záložní střelecké pluky) a řady sborových útvarů, čítající celkem 38 500 osob. Z uvedeného počtu bylo asi 1 000 Slováků, koncentrovaných především v 7. čs.střeleckém pluku "Tatranském".
V dalším období, které bylo ovlivněno vznikem československo-sovětského ozbrojeného konfliktu, (podrobnější popis vystoupení čs. legií v Rusku v letech 1917 až 1920 je obsahem 2. části předkládaného materiálu), naše dobrovolnické jednotky prošly složitým organizačním vývojem a v roce 1919 se konstituovaly v "Československé vojsko na Rusi", složené ze tří střeleckých divizí a řady speciálních útvarů (mimo jiné do rámce vojska patřilo 12 střeleckých pluků, 3 dělostřelecké pluky a 2 jízdní pluky). Za dobu existence čs. dobrovolnických jednotek v Rusku jejich řadami prošlo téměř 71 000 příslušníků, z toho 5 100 Slováků, sloužících zejména u 7. čs. střeleckého pluku "Tatranského" a 12. čs. střeleckého pluku "M. R. Štefánika". Do nově vzniklé vlasti se v průběhu roku 1920 vrátilo ve 42 transportech 67 750 osob, z toho 56 500 vojáků. Svůj život za vytvoření samostatného státu Čechů a Slováků položilo v letech 1914 až 1920 na ruském bojišti celkem 4 120 dobrovolníků.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama